Fitness není život. Ale může ho zničit.

Včera jsem žehlila. Ano, i fitness trenérka má doma hromadu prádla, co na ni kouká už pár dní. A při téhle "meditační" činnosti jsem si pustila video od Aleše Lamky o tom, jak skončil s dopingem. Mluvil otevřeně. Co s ním látky udělaly, jak si tím zničil zdraví a že si za to mohl sám. A bylo mi ho hrozně líto. Protože ať už si za to může nebo ne, jeho příběh je přesně o tom, co chci říct i já.

Je snadný říct „jeho volba“. Ale kdo z nás někdy necítil tlak? Tlak vypadat líp. Makat víc. Bejt víc. A někdy ani ne kvůli sobě, ale protože se to prostě od nás očekává. Protože žijeme v době, kdy vás lidi soudí podle počtu břišáků, ne podle charakteru. A tak si někdo píchne látky. Někdo žere předtréninkovky jak lentilky. A někdo si jen sype v hlavě vinu, že dneska nešel do fitka, protože měl třeba migrénu. Jak to, že si dovolil den volna, že?

A přitom právě ten den volna vás někdy zachrání. Zachrání vaše klouby, nervy, srdce. Zachrání váš vztah k pohybu. Protože když tělo řve "dost", je někdy hrdinství zastavit, ne přidat.

Za kolik prodáte svoje zdraví?

Je fajn chtít být fit. Vypadat dobře. Cítit se silně. Ale kde je ta hranice mezi zdravým přístupem a posedlostí? Kde se láme motivace v závislost?

Tahle společnost umí prodávat sen. Stačí se podívat na reklamy, na sociální sítě, na „influencery“ s tělama jak z plastelíny. A najednou máte pocit, že nestačí „jen“ pravidelně cvičit a jíst normálně. Musíte mít konkrétní split, plán, suplementy, a nejlépe osobního kouče, který vám přesně řekne, kolik gramů sacharidů smíte sníst v úterý večer po tréninku ramen. A když to neuděláte, nejste dostatečně motivovaní. Vážně?

Jak často slyšíme, že "zdraví máme jen jedno"? A jak často ho sami házíme pod vlak ve jménu progresu, výsledků, formy? Nespíme. Jíme z plastových krabiček u semaforu. A v hlavě jedeme v módu "až pak si odpočinu". Až po soutěži. Až po formě. Až zhubnu. Jenže život není odložený start. Žijeme teď.

Možná už si prostě nemusím nic dokazovat

Možná je to věkem. Možná zkušenostma. Ale už si prostě nemusím nic dokazovat. Nepotřebuju značkové věci jen proto, že je nosí fitnesáci na Instagramu. Radši si zajdu do sekáče a vezmu něco, co mě netlačí. Co se mnou spolupracuje, ne proti mně. A tohle není jen o oblečení. Tohle je o přístupu.

Dřív jsem byla pyšná na to, kolik zvládnu. Teď jsem pyšná na to, co odmítnu. Že si řeknu ne. Že vím, kdy mám dost. Že už netlačím za každou cenu. Protože největší progres není větší biceps. Je to klid v hlavě, klid ve vztahu k sobě. A taky schopnost říct: „Takhle to dneska stačí.“

Nemám ani protein. A žiju.

Ano, slyšíte správně. Nemám doma ani protein. A světe div se – pořád žiju. Mám svaly, mám energii, nejsem podvyživená. Jen jsem si jednou položila otázku: Proč bych ho vlastně měla mít? Protože je to in? Protože „to všichni mají“?

Stejně jako spalovače, předtréninkovky, intra, post-workouty, stimulanty, vitamíny, minerály a jiné doplňky, které se tváří jako nutnost. Není to tak, že bych byla proti suplementům. Jsou situace, kdy dávají smysl. Ale v běžném životě? Většina lidí by místo proteinu potřebovala víc spánku, zeleniny a klid v hlavě.

Kdyby se místo „co bereš?“ ptalo „jak spíš, jak jíš, jak se cítíš?“, možná bychom na tom byli všichni líp. Jenže to se neprodává tak dobře, že.

Fitness není terapie

Znáte to. Někdo má blbej den – jde do fitka. Někoho opustí partner – přidá si kardio. Někdo se cítí ztracenej – postaví si kolem sebe zeď z tréninkových plánů. Ale víte co? Fitness není terapie. Může pomoct, může být nástroj, ventil, způsob, jak se zklidnit. Ale nemůže nahradit to, co chybí uvnitř.

A čím víc se honíme za dokonalým tělem, tím víc někdy utíkáme sami před sebou. Jenže na konci dne zůstanete sami. Bez řešení, jen s vypracovanými rameny a stále stejnými pochybnostmi.

Být silnej neznamená neplakat. Znamená umět se podívat pravdě do očí. A někdy ta pravda zní: „Nejsi v pohodě.“ A místo další série dřepů si dát rozhovor se sebou.

Velké ruce, malé charisma

Chlap může mít obrovské ruce, široká záda a vyrýsovaný pekáč. Ale pak stačí, že otevře pusu... a najednou je pryč celé kouzlo. Slova bez obsahu, ego do stropu, nula empatie.

A tak raději běžíte za svým tlustým kámošem. Ten vás fakt poslouchá. Zasmějete se, dá vám dobrou radu, nebo jen sedíte a mlčíte – a je vám prostě dobře. Protože lidskost se neváží na gramy bílkovin. Protože to, co zůstává, není výška bicepsu, ale hloubka vztahů.

Mít tělo jako stroj je fajn. Ale být člověk, to je cennější. A někdy je víc jedno obejmutí než šest měsíců tréninku. Protože tělo zapomene. Ale srdce ne.

Závěrem: Zůstaň fit. Ne fanatik.

Cvičení je důležité. Pohyb je základ života. Tělo máme jen jedno a měli bychom se o něj starat. Ale nemusíme se jím stát posedlí. Nemusíme vše obětovat na oltář výsledků. Nemusíme jet 6 tréninků týdně, přičemž každý krok mimo plán je důvodem k sebeobviňování.

Fitnessem si můžete život obohatit. Ale můžete si ho i zničit. Pokud se z něj stane vaše identita. Pokud si začnete myslet, že bez něj nejste dost. Pokud zapomenete, proč jste vlastně začali.

Na konci dne chcete být zdraví. Ne dokonalí. Chcete se cítit dobře. Ne jen vypadat dobře. Chcete žít. Ne počítat každý sacharid jako účetní před výplatou.

A tak, až se vás zase někdo zeptá, proč necvičíte podle splitu, proč nepijete protein nebo proč nemáte trénink na každou část hýžďového svalu zvlášť, můžete s klidem říct: „Protože chci být zdravá/ý. I za deset let.“

A pokud jste dneska nešli do fitka, ale šli jste si lehnout. Nebo jste si místo mealprepu uvařili polívku a vypnuli telefon. Tak víte co? Možná jste právě udělali nejlepší krok pro svoje zdraví. A to se počítá víc než PR v mrtvole.